Bude Honzík fotbalistou?

Tatínek osmiletého Honzíka hraje na slušné úrovni fotbal a pravidelně nastupuje za amatérský fotbalový klub, v němž patří mezi nejlepší hráče. Svůj koníček sdílí se svým jediným synem, který již od 6 let navštěvuje fotbalovou přípravku. Honzík se ale v týmu nějak zvlášť neprojevuje, trenér ho do zápasů nasazuje stále častěji jen jako náhradníka. Otec situaci vůbec nechápe. Vždyť přeci jeho vlastní syn musí mít pro tento sport nějaké výraznější předpoklady…

	Vypadá to na klasický příklad nucení syna do činnosti, která mu vlastně ani nejde nebo ho nebaví. Fotbalové geny podle vás prostě neexistují.
	Souhlasíte s otcem, že jeho syn je rozený fotbalista, a myslíte si proto, že problém je spíš v něčem jiném. V trenérovi? V ostatních hráčích?
	Domníváte se, že Honzík je sice pravděpodobně talentovaný po otci, ale málo se snaží prosadit v týmu a málo oproti jiným hráčům trénuje. Tatínek by měl spíš změnit výchovnou metodu.

Puberta

Manželé Čermákovi adoptovali Marušku, když jí byl 1 rok. Do 12 let byla Maruška spíše tiché, ve škole naprosto bezproblémové dítě. Teď ale začala mít problémy se záškoláctvím a nedávno dokonce rodiče museli řešit drobné krádeže, kterých se Maruška dopustila v místní samoobsluze. Oba rodiče situaci nechápou a myslí si, že se bohužel začaly projevovat geny po Maruščiných biologických rodičích, kterým byla právě kvůli podobným deliktům jako malé dítě odebrána. Maruška ví, že je adoptovaná, ale s biologickými rodiči se nikdy nesetkala.

	Na Marušku žádné geny vliv nemají. Rodiče se ale nenaučili správně pracovat s původní identitou svého adoptovaného dítěte a udělali s největší pravděpodobností nějakou výchovnou chybu.
	Souhlasíte s rodiči. Geny jsou prostě geny. A v začátku puberty se začnou probouzet nejčastěji.
	Maruška má nejspíš nějaký jiný aktuální problém a její chování je pravděpodobně výsledkem špatného vlivu party nebo například nějakou změnou ve škole či rodině, kterou si její rodiče třeba ani neuvědomují.

Porucha pozornosti

Desetiletý Jakub se za poslední rok rapidně zhoršil v matematice a nedokáže se při ní vůbec soustředit a dělá stále chyby. V odborné literatuře se rodiče, kteří jsou oba úspěšnými matematiky, dočetli o dnes stále častější psychické poruše pozornosti (tzv. ADHD) a dospěli k závěru, že jejich syn touto poruchou určitě také trpí. Co si o tom myslíte?

	Žádné geny, ani porucha pozornosti pravděpodobně problémem nebudou. Pokud by poruchou ADHD Jakub trpěl, projevovalo by se to i v jiných předmětech či činnostech, nejen v hodinách matematiky. Problém je pravděpodobně ještě někde jinde (problém mezi Jakubem a vyučujícím apod.).
	Rodiče se Jakubovi nejspíše nedostatečně věnují. Jestliže jsou oba úspěšnými matematiky, je zvláštní, že tuto znalost nejsou schopni dítěti předat. Rodiče by měli přehodnotit svůj výchovný přístup.
	Porucha pozornosti je dnes bohužel u dětí stále častější. Pokud oba rodiče mají pro matematiku výrazné vlohy, těžko bude mít jejich syn s tímto předmětem tak zásadní problémy. Souhlasíte spíše se závěrem rodičů.

Vliv dětských domovů

Souhlasíte s následujícím výrokem dětského psychologa? „Často se zapomíná, že horší než geny bývají následky zmrzačení ranou citovou deprivací a pobytem v dětských domovech a kojeneckých ústavech.“

	Ne. Geny nelze v těchto případech podceňovat. Vždy mají důležitý podíl na vývoji osobnosti. Je potom v podstatě jedno, kde dítě vyrůstá.
	Ano. Právě výchova a sociální prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, má jediný vliv na jeho výsledné chování, rozvoj a osobnostní rysy.
	Spíše ano. Pobyt v těchto zařízeních ho může zásadně ovlivnit. Náhradní rodina pak musí k výchově přistupovat velice citlivě.

Selhání

K situaci, že dítě v očích rodičů z nějakého důvodu selže, dochází nejčastěji v rodinách…

	kde je dítě vlastní, tedy biologické. Rodiče na něho kladou většinou vyšší nároky, než kdyby bylo adoptované.
	s adoptovaným dítětem. Geny neošidíte. Pravděpodobnost, že se jednou negativní vlastnosti biologických rodičů adoptovaného dítěte projeví, je vždy poměrně veliká.
	s adoptovaným dítětem. To ale neznamená, že vlastní děti také často neselhávají. Jejich biologická rodina si to ale ve většině případů tak často nepřipouští.